Když PDF nekončí na papíře

Nechci dětem zaplnit další stránku. Chci jim otevřít svět.

Internet je dnes plný materiálů pro děti. Stačí pár kliknutí a můžete mít doma stovky stran na počítání, spojování, přiřazování, vybarvování nebo obtahování. 

A to není špatně.

Jenže já už nechci tvořit něco, čeho je plný internet.

Chci tvořit takové pracovní listy a sady, ze kterých si dítě něco odnese.

A nemyslím tím vyplněnou stránku.

Nechci dětem zaplnit stránku

Možná to zní zvláštně od člověka, který tvoří PDF.

Jenže právě to je pro mě čím dál důležitější.

Když dítě dostane pracovní list, velmi snadno se z něj stane úkol.

„Udělej tohle.“

„Spoj tohle.“

„Zakroužkuj správnou odpověď.“

„Vybarvi obrázek.“

A pak přijde hotovo.

Jenže co když to hotovo není to nejdůležitější?

Co když je mnohem zajímavější to, co se stane potom?

Dítě se například dozví, jak vypadá konkrétní list stromu a venku na procházce ho snadno pozná.

Naučí se, jak vypadá stopa zvířete, kterou později najde v blátě a ví, kterému zvířeti patří.

Dítě se podívá na obrázek mraku a později při cestě autem zvedne hlavu a řekne:

„Mami, podívej, tohle je cirrus!“

A najednou už nejde o obrázek v PDF.

Najednou se něco skutečně stalo.

Internet je plný počítání, přiřazování a spojování

A děti se to samozřejmě potřebují naučit.

Počítání má smysl.
Grafomotorika má smysl.
Přiřazování má smysl.
Procvičování má smysl.

Jenže vzdělávání podle mě nemůže skončit u toho, že dítě správně spojí dvě čáry.

Chci, aby se ptalo.

Chci, aby hledalo.

Aby porovnávalo.

Aby si všímalo věcí, které předtím míjelo.

Aby někdy nevědělo.

Protože právě „nevím“ může být začátek něčeho velmi důležitého.

Chci ten okamžik „AHA“

Možná je to malá věc.

Dítě se podívá na obrázek a řekne: „Tohle jsem nikdy neviděl.“

Nebo: „A proč má ten strom takový list?“

„Jak se jmenuje ten pták?“

„Proč jsou ty mraky takhle?“

„Jak poznám, že je to právě tahle houba?“

„A kde bych to mohl najít?“

A najednou máme otázku.

A otázka je podle mě jeden z nejhezčích začátků učení.

Protože odpověď můžeme dítěti říct.

Ale mnohem zajímavější je někdy říct:

„Nevím. Pojďme to zjistit.“

Proto mě baví tvořit materiály, které děti pošlou ven

Možná právě proto mám tak ráda přírodu.

Venku totiž není potřeba všechno připravovat.

Stačí vyjít a najednou je kolem nás obrovská učebna, která nemá tabuli, lavice ani zvonek.

Listy jsou učebnice.

Mraky jsou otázka.

Stopy jsou hádanka.

Šiška je předmět k pozorování.

Květina je příležitost něco objevit.

Mapa je dobrodružství.

A obyčejná cesta lesem může být plná věcí, kterých bychom si bez správné otázky vůbec nevšimli.

Dítě nepotřebuje vždycky další úkol.

Někdy potřebuje jen někdo, kdo mu ukáže:

„Podívej se pořádně.“

Úkol je prostředek. Poznání je cíl.

Tohle je asi věta, která nejlépe vysvětluje, proč tvořím S KAROL HRAVĚ.

Nechci vytvářet materiály, které jsou hezké jen na fotografii, rychlé na vytištění a snadné na odškrtnutí.

Chci, aby měly opravdový obsah.

A zároveň prostor pro dětskou zvědavost, otázky i vlastní objevování.

Proto mohou moje materiály začít třeba u obrázku, otázky nebo jednoduchého úkolu.

Ale ideálně pokračují někde úplně jinde.

V lese, na louce, na výletě, v autě, u rybníka, na zahradě.

Nebo klidně doma u okna.

PDF, které nekončí na papíře

Tohle je pro mě možná nejdůležitější.

Papír je jen prostředek, ne cíl.

Chci tvořit PDF, které dítě vezme do ruky a potom má chuť zvednout hlavu od papíru.

Jít se podívat, něco najít, vyfotit, nakreslit, někoho se zeptat, něco si zapamatovat.

A třeba se za týden vrátit a říct:

„Hele, už vím, co to bylo.“

To je přesně ten okamžik, kvůli kterému mě to baví.

Protože dětství není pracovní sešit

A možná právě na tohle bychom měli občas myslet i my dospělí.

Máme obrovskou potřebu dětem něco předávat.

Učit je, rozvíjet je, připravovat je, vymýšlet jim program.

A někdy jsme tak zaměstnaní tím, co všechno by dítě mělo umět, že zapomeneme na něco mnohem jednoduššího.

A sice na to, že dítě je přirozeně zvědavé.

Nemusíme mu vždycky všechno připravit.

Nemusíme mu vyplnit každou minutu.

Nemusíme z každé procházky dělat vzdělávací projekt.

Někdy stačí říct:

„Vidíš tohle?“

A počkat.

Chci dětem otevřít svět

A právě proto vzniká S KAROL HRAVĚ.

Ne jako další hromada pracovních listů, které budou ležet ve složce.

Ale jako materiály, které mají děti někam posunout.

Někdy o znalost, jindy o otázku nebo o nápad.

A někdy jen o jeden nový pohled na něco, kolem čeho chodily už stokrát.

Protože možná není největším úspěchem vzdělávacího materiálu to, že dítě všechno správně vyplní.

Možná je to chvíle, kdy papír odloží.

Obuje si boty, vyjde ven.

A najednou se zastaví.

Protože si něčeho všimlo.

Něco poznalo.

Něco, co tam bylo celou dobu.

Jen to předtím nevidělo.

A přesně takové materiály chci tvořit.

Nechci dětem zaplnit stránku.

Chci jim otevřít svět.

A pokud moje PDF dokáže být tím malým prvním krokem, který dítě pošle od papíru k opravdovému objevování, pak pro mě splnilo svůj účel.

Co si o tom myslíte? Jak k PDF materiálům přistupujete?